Šumperští Senioři tančili v rumunském Banátu.

Na pozvání zástupců města Caransebes jsme přijeli předvést tance a hudbu Severní Hané na tamní  folklorní festival spojený s jejich podzimním svátkem. Do Rumunska jsme jeli  s mírnými obavami a to nejen z dlouhé až 14ti hodinové cesty.  Hned po příjezdu jsme byli ubytováni a pěkném hotelu či penzionu, kde jsme bydleli jen my. První den jsme  tančili na náměstí před davy diváků. Na stejném místě jsme vystupovali i poslední den na jejich slavnostní  jako „Zlatý hřeb slavnostního odpoledne“.

Dostalo se nám mimořádně přátelské přijetí starostou,  který nás seznámil se zajímavostmi města, jeho historií i současností . Odpovídal i na naše otázky, hlavně o postavení seniorů a důchodců v Rumunsku. Pan starosta k nám byl mimořádně vstřícný, věříme v navázání pevných kontaktů. Dokonce přislíbil osobní účast na Mezinárodním folklorním festivalu v příštím roce v Šumperku, kterého se má zúčastnit jejich soubor jenž letos nedorazil pro dopravní nehodu na cestě k nám. Vedle vlastního vystoupení jsme si mohli společně s českým průvodcem prohlédnout  město, které má asi 30 tisíc obyvatel.

Další den jsme měli navštívit rumunské Čechy v obci Eibentál, kteří byli připraveni na naši návštěvu. Ve městě  Orsova na nás čekal starosta české obce. Protože nedávné povodně poničily přístupové cesty, nebyla další  jízda našim autobuse možná. Pan starosta spolu s našim průvodcem  okamžitě sháněli dodávku  nebo malý školní autobus, který by nás do Eibentálu dovezl – leč marně. Zatím jsme si prohlédli zajímavosti města Orsova, jehož bývalá část  je zaplavena velkou přehradou na Dunaji. Tato řeka zde tvoří státní hranici se Srbskem.

Náš průvodce a tlumočník proto navrhl návštěvu další české vesnice (rodiště jeho manželky) Šumice vzdálené asi 80 km, že tam je právě dnes posvícení. Vrátili jsme se tedy zpět do hor a dojeli do malé téměř Bohem zapomenuté vesničky. Silnice až sem byla pěkná – prý ji financovala  Česká republika. Byla sobota odpoledne a kromě několika stařenek před domky tu bylo prázdno.  Autobus nacouval k malému kulturnímu domu, který spolu s kostelem,  opuštěným obchodem a snad ještě fungující školou tvoří centrum obce. Naši muzikanti začali hrát české písničky, tanečníci se v autobuse převlékli do krojů a začali zpívat a tančit. Okamžitě se začala trousit omladina – děvčata a ženy v jejich krojích (styl kolem roku 1850 z okolí Plzně), chlapci a muži přišli většinou v tmavých oblecích (doslova jako z perfektního salonu). Každý měl na hlavě klobouk se snítkou rozmarýnu. Místní nás vyzvali, abychom s nimi šli v průvodu zvát spoluobčany na hodovou zábavu.  Část našich hudebníků  (harmo- nika a dva klarinety) šlo uprostřed průvodu. Ze všech chalup vycházeli udření, ale usmívající se lidé, se kterými jsme se srdečně zdravili a zvali je to kulturního domu.   Než si muzikanti připravili na pódiu nástroje a než tanečníci nastoupili k předvedení našeho pásma, byl sál zcela zaplněn. Místní tetičky a strýci tleskali očividně nadšeni z toho, že slyší češtinu a vidí naše kroje.  Po ukončení našeho programu jsme začali zpívat „ Ta naše písnička česká“  …… a to už s námi zpívali všichni. Děvčata nám přinesla občerstvení a všichni chtěli, abychom tam s nimi co nejdéle zůstali. Poté jsme místním předali dárečky, které jsme z domu vezli pro Čechy v jiné vesnici. Atmosféra byla velmi srdečná a přátelská. Většina starších lidí měla v očích slzy dojetí a nadšení. Abychom nemohli odejít, vzali nás šumičtí za ruce a společně ve velkém kruhu kolem celého sálu jsme zpívali. K našemu překvapení znali u  známých písniček více slok než my. Jakmile začala hrát jejich objednaná hudba, okamžitě nás brali do kola, tančili staří s mladými, tetičky s tetičkami atd.  Protože jsme měli před sebou víc jak hodinu cesty do našeho hotelu, museli jsme se s nimi rozloučit. Vzpomínky na toto setkání nám dlouho nevyblednou.

V neděli jsme na osobní žádost pana starosty z Caransebese tančili seniorům jak dopoledne tak odpoledne v jejich domovech důchodců. Jeden byl  přímo ve městě Caransebes a druhý  pak v městečku vzdáleném asi 25 km. Na obou místech jsme se ve vystoupení střídali právě  s jejich folklorním souborem mladých lidí, který přijede příští rok do Šumperka na mezinárodní folklorní festival.  Střídali jsme se vždy po dvou tancích s těmito Rumuny.  Předvedli jsme seniorům – obyvatelům těchto domovů své možnosti tj. rozdíl energie dvou generací. Poté nás vždy provedli po objektech těchto domovů, které byly vlastně nové a moderní. Jeden z nich stál ve velmi pěkném parku. Rumuni jsou velice pohostinní, vždy po vystoupení nás pohostili, poseděli s námi a pobesedovali.

Za pozornost stojí také pan radní a ředitel Kulturního domu v Caransebesi. Jeho jméno je těžce zapamatovatelné, jeho osobnost nikoli. Povodil nás po městě, popsal nám původ a to co představuje 7 kašen na náměstní, ukázal nám park s různými vytesanými dřevěnými  skulpturami, provedl nás dětským rájem, který stavěl a takéě nás vzal všechny na české pivo. Hlavně nás překvapil tím, že nám zřejmě z vlastních prostředků vyplatil finanční příspěvek na naše nákupy suvenýrů v Rumunsku.

Naše cesta do Rumunska nás všechny nadchla.  Rumuni jsou přátelští a pohostinní.